Dokazují to na jedné straně zásahy hlavního města proti Osvoboditeli ČSR Koněvovi, a na straně druhé instalace monster Vlasovcům, nebo ponechání čestných občanství Hitlera a Henleina městům, jako je Liberec, Lanškroun a jiná. K tomu musíme připočítat nehorázné trpění hanobitelských akcí vůči památníkům našich osvoboditelů, jejichž epicentrem se stalo například město Brno. Mám na zřeteli ničení památníku padlých rudoarmejců v Brně–Králově Poli Réné Pelánem (s dědečkem nacistou), uražení hlavy rudoarmejce v Brně–Šlapanicích, postříkání katolického kříže věnovaného Rudé armádě v Podolí u Brna, zbourání pomníku tří odbojů na Hybešově ulici u lázní, polití barvou busty osvoboditele maršála Malinovského v minulosti. Lze najít další příklady v jihomoravském kraji (památník Nemochovice) anebo v Čechách (adorace a ostudná obrana nacikříže Kořenov, založeného samotným Henleinem).

Neuvěřitelné je zdůvodnění zastupitelstva města Lanškrouna o ponechání čestného občanství Hitlerovi a Henleinovi – prý "nechtějí měnit historii". Takovým argumentem lze omluvit cokoli, i snad pece v Osvětimi, kde zahynuli mí příbuzní? Kde se to vlastně pohybujeme, v čem to žijeme? Patrně v Protektorátu II? Akty státní moci a samosprávy vyvolávají tento dojem snad stoprocentně.

S tím souvisejí útoky na Lidice, na poslední lidické ženy, na vojenskou akci proti Heydrichovi. Mlčí se o heydrichiádě, o stanném právu, o českých obětech protektorátu. Nikde nemáme Den obětí fašismu, vše se skrývá pod anonymním Dnem vyhlazení Lidic, který se navíc problematizuje. Český odboj a české oběti nacismu jakoby neexistovaly. Stát neschválil 17.listopad jako Mezinárodní den studentstva a současně Den protinacistického odboje, jakoby toto vše neexistovalo.

Stát ignoruje odkaz a památku bojovníků proti fašismu počínaje španěláky a konče komunistickým odbojem. Stát praktikuje dvou metr hodnocení odboje v opačném gardu, než to činil minulý režim. Dříve se zamlčoval západní odboj, letci Británie, obránci Tobruku a bojovníci o Dunkerque, nyní se zamlčují letci a pozemní vojáci Svobodovci, nebo bojovníci SNP. Do zapomenutí upadají oběti nacismu – čeští Sokolové v Osvětimi, totálně nasazení v Reichu, vyhnanci z československého pohraniči.

Zatímco se zdůrazňují jednostranně často vymyšlené oběti tzv. Sudetoněmců, vůbec se nepoukazuje na jejich zločiny, počínaje K. H. Frankem, Henleinem, Schwabem, Judexem a jinými, a konče krnovským Kukou a jinými válečnými zločinci. Jejich válečné zločiny stát a samospráva ignoruje, jakoby nikdy neexistovaly.

Neukazují se válečné zločiny světoznámých Sudetoněmců jako byli batelovský Seyss–Inquart, vrah holandských židů a odbojářů, vyškovský Planetta, vrah rakouského premiéra Dollfusse, původem severomoravský Skorzeny, tzv. nepravý osvoboditel Mussoliniho, z nichž Seyss–Inquart to dotáhl k Norimberskému soudu, Planetta k rakouskému vojenskému soudu, a multiagent Skorzeny nikdy nebyl potrestán...byl hanebně převzat Američany, a posléze se stal poradcem v různých arabských zemích...

Zatímco pochod Sudetoněmců z Brna, vymyšlený Sudetoněmcem Jakschem jako takzvaný masakr (což nikdy nikdo neprokázal) je dnes magistrátem Brna nejen tolerován, ale i všestranně podporován.

To vše nemůže tolerovat půldruha milionu válečných poškozenců okupované ČSR, skládajících se z vyhnanců z čs. pohraničí a vnitrozemí (350 tisíc osob) z totálně nasazených do reichu (700 tisíc osob), z padlých bojovníků a odbojářů (360 tisíc osob) a z jejich pozůstalých rodin.

Mezitím představitelé lidovců (Pánové Bělobrádek, Herman a další) a sociálních demokratů (pánové Rouček, Sobotka, dámy Marksová–Tominová a jiné) se lísají k Sudetoněmcům na jejich takzvaných srazech, a tito požadují návrat do republiky a vrácení právem státu zabavených majetků. Lavírování praporečníka sudetů pana Posselta v tomto případě hraje pouze roli dýmové clony jakéhosi nepravého usmiřování. Přitom tito podporuji tzv. protektorátní šlechtu, která se tzv. restitucemi domáhá miliardových majetků státu, a to včetně Řádu německých rytířů, který byl například z Polska jejich státem vyhnán. Jako pozůstalí po obětech nacismu a fašismu žádáme zásadní obrat státu a samosprávy v těchto protinárodních a protistátních trendech.

Toto jsou pouze minimální požadavky na vyrovnání se státu a samosprávy s nepominutelnou minulostí ČSR a s pietou vůči obětem a bojovníkům proti nacismu a fašismu. Není možno vyrovnávat se s nedávnou minulostí varšavské okupace státu, když se stát nevyrovnal ani v nejmenším s nacistickou a fašistickou minulosti protektorátů a s válečnými poškozenci hitlerovské okupace, kterých bylo tisíckráte více, než poškozenců varšavské okupace. Směšní fond budoucnosti byl pouhou kosmetickou náplastí, která nic nevyřešila.

Rovněž reparace, která nám Německo jako nástupník hitlerovského reichu stále dluží, stejně jako Řecku a Polsku, (a o nichž reprezentace našeho státu zhusta vykládá nepravdy!) patří do okruhu nevyřešených otázek vyrovnání se našeho státu s nedávnou tragickou minulostí.